Divadlo pod věží

Pátrat v dávné minulosti není vždy jednoduchá práce, zvláště když schází historické prameny. Já jsem byl požádán, abych se pokusil zmapovat počátky současného divadelního souboru “Pod věží”. Dívadelního souboru,  jehož pohnutá historie byla provázena mnoha společenskými zásahy rázu hlavně politického. Souboru, který se dle mého soudu vždy nacházel spíše na okraji kulturního dění (vysvětlím později). Pokusím se z dostupných historických pramenů a z vyprávění pamětníků sestavit mozaiku činnosti nadšenců, kteří měli rádi divadlo a kteří pro něj obětovali i kus svého života. Pokud by moje informace nebyly kompletní, budu vděčný za jejich případné doplnění.

Ale teď už k oné slíbené historii:
Začátky divadelní činnosti je třeba hledat ve spolku, který byl založen dne 23. srpna 1893 a dal si název Katolická jednota. Náplní jeho činnosti bylo pořádání přednášek, zábav, společných vycházek, půjčování knih apod. To byly dny mladého života tohoto spolku. Ale podívejme se dále.

V zápisu ze IV. valné hromady Katolické jednoty dne 14. března 1897 je uvedeno: “Na první výborové schůzi tohoto roku je zvolen dramatický odbor jednoty.” Prvními členy tohoto odboru byli František Hykel, Jan Bezděl a Josef Skopal. Jednota hned od svého počátku pěstovala zpěv. Měla četný pěvecký soubor s věhlasným sbormistrem p. Skopalem v čele. Také se připravovala na veřejné divadelní vystoupení. V r. 1897 sehrála své první divadlo “Sedlák zlatodvorský”, a to v hostinci p. Josefa Rašky. Představení režíroval pan Josef Skopal.

V počátcích své působnosti soubor hrál ve dvou hostincích – u p. Proska nebo v hostinci pod Trúbou u p. Sochy. Zkoušelo se buď na faře nebo v soukromých domech. Až v roce 1923 zakoupila Jednota dům na náměstí od p. R. Proska. Nově zakoupený dům skýtal příštřeší již Jednotě Československého Orla, Lidové jednotě, Všeodborovému sdružení, Raiffeisence a odbočce Svazu katolických žen a dívek ve Štramberku.  V roce 1928 byla členstvem odhlasována koupě ještě jednoho spolkového domu, a to od učitele Emila Bára. Dříve Katolický dům, dnes Kulturní dům.

Nově zakoupený dům č. 10 však nevyhovoval účelům spolkovým , proto byl v r. 1931 přestavěn a v následujícím roce slavnostně posvěcen a předán, aby sloužil svému účelu. Jeho spolumajitelem se stala Jednota Československého Orla ve Štramberku. Tato fakta jsem pokládal za nutné uvést, protože po roce 1920 začíná s divadelní činností také Jednota Československého Orla.

Ze známých čísel vyplývá, že za 23 let (1897 – 1920) bylo souborem Katolické jednoty sehráno 37 divadelních her. V kronice Jednoty jsou uvedeny názvy jednotlivých představení. Z těch známějších jsou to například Ondráš a Juráš, Strakonický dudák atd. Nic bližšího však o provedení těchto her nevíme. Divadelní kronika nebyla v těchto létech vedena, přímí účastníci jsou už bohužel na věčnosti. Nic nevíme ani o hercích, ani o režisérech. Pravděpodobně to byli kněží, kteří tuto činnost významně podporovali. Seznam divadleních her od roku 1920 – 1926 se rovněž nedochoval.

Po roce 1926 divadelní scénu katolických ochotníků tvořily tři spolky: Katolická jednota, Svaz katolických žen a dívek a Orel. Tři soubory už dokázaly něco vyprodukovat, zvláště v čase, kdy neexistovala televize a rádio bylo v plenkách. Čtenáře nebudou zajímat názvy jednotlivých her (jsou přesně zanamenány), uvedu jenom počty her za jednotlivé roky.

Takže v roce 1926 bylo sehráno 8 činoher a 8 loutkových představení. V následujícím roce 7 činoher a 8 loutkových představení. V roce 1928 pak 6 činoher a 6 loutkových představení. Stejný počet je zdokumentován i z roku 1929. Rok 1930 zaznamenal opět nárůst na 8 činoher a 6 loutkových představení.

6. prosince 1931 nastal slavnostní okamžik. Poprvé se otevřela opona na novém jevišti a zraky diváků se upřely na malebné divadlení kulisy, které zhotovil místní učitel bratr Sadílek. Promlouval z nich totiž opravdový zápal pro divadelní tvorbu (mnohé z těchto kulis se zachovaly dodnes). A první hrou na novém jevišti byla veselohra Tři veselí mušketýři.

Tímto rokem se divadelní scéna jakoby rozdělila. Na jevišti v Katolickém domě se hrála činohra, později opereta, na staré scéně v “Raifaisence” zůstalo loutkové divadlo. Velkou popularitu v této oblasti získaly živé loutky, kterými se nejvíce proslavili p. Josef Svoboda (zpod Zvonice) a Antonín Socha (kostelník, otec bývalého starosty Jana Sochy).

Ale  tím jsem trochu odbočil od započaté statistiky. V roce 1931 bylo provedeno 5 činoher a jenom tři loutková představení. V následujícím roce to bylo 8 činoher a 12 loutkových představení. V létech 1933 a 1934 to bylo po 8 činohrách a 8 loutkových představeních. Rok 1935 byl takovým pomyslným vrcholem katolické divadelní činnosti. Bylo odehráno 10 činoher a 7 dětských loutkových her.

V dalších letech, kdy se začala nad Evropou stahovat mračna nacistického nebezpečí, klesla i ochotnická činnost jmenovaných souborů.  V roce 1936 už to bylo jenom 6 činoher, v roce 1937 7 činoher a 2 pohádky, v roce 1938 opět 6 činoher. V následujícím období let 1939 – 1945 byla Němci zastavena činnost a jeviště na 6 roků osiřela.

Když přeskočíme 5 roků okupace, ocitneme se v roce 1945, v němž těžce zkoušený národ opět dosáhl svobody. Euforie z nabyté svobody se příznivě odrazila i v činnosti divadelního souboru. Tentokrát už to byla jen jedna scéna, a sice Divadelní soubor Čs. Orla, který působil v Katolickém domě. Tento soubor zahájil činnost v březnu roku 1946, a to pohádkou pro děti “Kašpárek zase vyhrál”. Na podzim to už byla první poválečná opereta (nebo spíše operetka) Melodie srdcí a posléze vánoční hra Čarovná noc.

V roce 1947 bylo odehráno celkem 9 představení, z toho 3 byly pohádky, 3 činohry – Tarsicius, Maryša a Lucerna a tři operety – Pasekáři, Svatba v Malinovce a Tulák. A právě dvě posledně jmenované operety kladly nesmírné nároky na pěveckou i hudební složku. Jasně se zde začali profilovat dva režiséři – pan Josef Dostál v operetě, pan Metoděj Jašek v činohře a při nácviku hudby dva dirigenti – pan Bohumil Kresta a později pan Josef Marek (bývalý dirigent dechovky).

Bohužel události, které následovaly v letech 1948 a 1949 měly na činnot souboru neblahý dopad. Během těchto dvou let byly odehrány pouze tři pohádky a jedna činohra. Divadlo Čs. Orla bylo zrušeno a přešlo pod správu Osvětové besedy. Jen díky nezměrnému úsilí několika členů souboru – p. Dostála, Jaška, Černého, Sochy a dalších – se hrálo dál. Sice pod přísnou cenzurou, ale přece se hrálo. V roce 1950 jedna pohádka Maruška a 12 měsíčků, a jedna činoha Muzikantská Liduška. V roce 1951 činohry Kříž u potoka a Psohlavci. V roce 1953 se započalo s nácvikem operety Děvčátko z kolonie.

Operety či operetky se sice hrávaly i na předválečné scéně (tou nejznámější, několikrát opakovanou, byly Děti Slovače), ale největšího rozmachu dosáhly operety právě v poválečných letech. Jakoby lidé v tomto fiktivním divadelním světě hledali únik před tvrdou realitou, před cenzurou a mnohdy před pronásledováním. A opereta – pohádka pro dospělé se šťastným koncem, navíc podbarvena líbivou, mnohdy romantickou hudbou, všechny lidské touhy a očekávání naplňovala.

Takže v dalších letech byly odehrány operety či zpěvohry Děvčátko z kolonie, Lumpacivagabundus, Muziky, muziky, Frajerečka a Fidlovačka. Vedle těchto hudebních děl to byly činohry Strakonický dudák, Ondráš a Juráš, Zapadlí vlastenci a také celkem 10 pohádek pro děti.

Labutí písní pro divadlo Čs. Orla byla hra nastudovaná k 600. výročí povýšení Štramberka na město v roce 1959 – Tylova “Fidlovačka”. Uvedením této hry byly zaplaceny poslední dluhy, které ještě byly na Katolickém domě. Teď už vládnoucí vrstvě nic nestálo v cestě divadlo zakázat a veškerý majetek převzít do své správy. A to se také stalo na podzim tohoto roku po Mikulášském představení “Maruška a 12 měsíců”. Bylo dokonce zakázáno i rozdávání dárků svatým Mikulášem. Tyto pak rozdávala královna Zima z výše jmenované pohádky…

Co následovalo po ukončení divadelní činnosti? Aby likvidace byla úplná, “osvícené” vedení města nechalo ohněm zlikvidovat obsažnou garderobu, z níž se zachránilo jen několik kostýmů, které členové divadla uschovali ve svých domech. Stejný osud měl stihnout i kulisový park. Díky pochopení pí. Hanky Kutáčové, kterou jsme byli požádáni o urychlené odnesení kulis z půdních prostor Katolického domu, se tak nestalo. Ale i tak byla přibližně 1/3 kulis zničena…

Do uvolněných prostor Katolického domu bylo přeneseno kino. Do sálu se našroubovaly židle, na vyklizené jeviště filmové plátno a z plachet byl vytvořen pevný strop a stěny. Kino hrávalo ve středu, čtvrtek, sobotu a neděli. I přes toto omezení byl učiněn pokus sehrát v těchto prostorech divadlo. Znovu musím zdůraznit, že manželé Kutáčovi, vedoucí kina, nám ochotně vyšli vstříc. Byla zde tedy sehrána dvě představení – v roce 1968 Čaroděj Marlesto a v roce 1970 Moudrý zlatník.

Když nebyly vhodné divadelní prostory, soustředila se kulturní činnost lidové strany na letní výlety. Oba režiséři, p. Josef Dostál i p. Metoděj Jašek, po všech událostech, které divadlo postihly, zanechali kulturní činnosti. Právě jmenovaný p. Dostál, coby člen místního hasičského spolku, uspořádal ještě v letech 1959 a 1960 velké letní hasičské slavnosti, na jejichž programu se podíleli i členové divadelního souboru. Všechny další režijní programy se konaly pod vedením mladého Josefa Marka (Kanadského). V roce 1968 ti byla velká letní slavnost Československé strany lidové na oslavu 50. let existence ČSR, v roce 1969 Starosvětské dožínky s velkým průvodem od školy u Národního sadu. Ohromnou službu nám v těchto programech poskytl p Michalík, bývalý profesionální tanečník ostravského divadla. Nejenže nacvičil všechny taneční složky, ale zajistil také kostýmy pro veškerý komparz. Zachovaná fotodokumentace je toho důkazem.

Do širokého povědomí se soubor dostal i v období normalizace. V roce 1970 několikrát sehrál na Farní zahradě dramatizaci hry Aloise Jiráska Lucerna. Tenkrát ještě protékal přes tuto lokalitu potok, na kterém byl postaven autentický mlýn. V roce 1971 jsme navázali kontakt s panem učitelem Cyrilem Hyklem, sběratelem památek a folkloru ze Štramberka a okolí. Z toho setkání vznikl program další letní slavnosti. Byla to Valašská svatba podle Vincence Sochy, doplněná zpěvy a tanci ze Štramberka. V témž roce, posledního května, to bylo pásmo Kácení máje. V roce 1973 se na “Farní” uskutečnil výlet s westernovým pásmem.

Katolický kulturní život však ani po takových ranách, jako bylo vystěhování se z prostor Katolického domu, neustal. Garantem kultury se stala Československá strana lidová, zvláště po úpravě domku č. p. 30 u kostela, zvaného “Písařovice”. Zde  úsilím p. Vladislava Davida byl zbudován malý sál, sociální zařízení a dvě bytové jednotky. Sál byl slavnostně otevřen v roce 1977. Nejprve se hrálo jenom na sále, která byl rozdělen oponou. Později, v roce 1984, byla původní garáž v zadní části domu přestavěna na jeviště.  Zpočátku se hrála zejména krátká útržkovitá pásma z některých starších divadel, později celá představení. Vždy však ale v rámci kulturního programu při schůzi Československé strany lidové – jinak to, bohužel, nešlo. Takovým způsobem bya od roku 1977 sehrána níže uvedená představení:

1977 – Zapadlí vlastenci (komorní úprava)

1978 – Komedie o hvězdě (komorní úprava)

1979 – Kašpárek a svatý Mikuláš

1980 – Zlatá nit

1981 – Vyměněná princezna

1982 – Vzpomínkové pásmo (zahrada p. Jana Stanislava) a Neohrožený Mikeš

1983 – O statečné princezně Máně

1984 – Sněhurka a sedm trpaslíků

1985 – Kašpárek a Škrhola

1986 – Čert a Káča

1987 – Moudrý zlatník

1988 – Kašpárkova dobrodružství

1989 – Kašpárek v začarovaném lese

1990 – Komedie o hvězdě.

Většina těchto představení byla předsedou ČSL zahajována sloganem: ,,Zahajuji členskou schůzi lidové strany, která má na programu pohádku…” Podobně také divadelní představení – schůzi – ukončil.

Prvním představením ve svobodném státě v roce 1990 – stále však ještě na malém jevišti Písařovic – byla Kopeckého Komedie o hvězde. V roce 1991 bylo dobudováno nové přírodní jeviště na Garní zahradě v lokalitě Hornychovice, kde soubor opět po 21 letech sehrál Jiráskovu Lucernu. Tato hra i následující představení, pořádané v romantické přírodní scenérii, za teplých nocí a svitu měsíce, hvězd a koncertování cvrčků, se pak na několik let stala žádanou podívanou – a dalo by se dokonce říci – letní tradicí. V roce 1992 se zde konalo představení Strakonický dudák, o rok později pak Divá Bára.

V témž roce (1993) však také soubor hudebně-dramatickým pásmem Blahoslavená Zdislava otevřel ne ještě zcela dokončený přírodní amfiteátr pod Starou věží, který svépomocí společně zbudovali jak členové divadelního souboru, tak i  Jednoty Čs. Orla  a Katolické jednoty. Tento nový divadelní stánek byl dokončen v roce 1994 a k jeho otevření soubor uvedl hru Kníže Václav. Vroce 1995 zde byla uvedena hra se zpěvy Noc na Karlštejně

V letním období se tedy soubor prezentoval na venkovním jevišti, po zbytek roku se jeho činnost přesunula do zrekonstruovaného Kulturního (dřive Katolického) domu. Je třeba však připomenout, že všechny inscenace mohli a také  mohou dodnes zhlédnout i diváci v okolních obcích, kde soubor pravidelně zajíždí.

V srpnu roku 1999 při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla ve městě Štramberku reprízoval soubor Vrchlického hru Zvíkovský rarášek. Pan prezident zhlédl druhou půlku hry a byl s jejím provedením velice spokojen.

Pravidelnou činností souboru, oblíbenou i v době působení na Písařovicích, je pořádání Mikulášské nadílky, u jejíž příležitosti je vždy nacvičována veselá pohádka. Tohoto představení se každoročně hojně zúčastňují nejen naši nejmenší, ale i ti dříve narození.

Od roku 1990 jsme odehráli:
1990 – Komedie o hvězdě
1991 – Lucerna
1992 – Strakonický dudák a pohádka Jak se čerti ženili
1993 – Vzpomínkové pásmo, Divá Bára, pásmo Zdislava – plamen Boží a pohádka Kašpárek a loupežníci
1994 – Kníže Václav a pohádka O mlynářích a strašidlech
1995 – Noc na Karlštejně a pohádky O Honzovi a Zlatovlásce, Pohádka pokračuje a Jak Kašpárek učil čerty zpívat
1996 – Veslo a růže a pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků
1997 – pohádka Čert a Káča
1998 – Muziky, muziky a pohádka Kašpárkovy čertoviny
1999 – Perly panny Serafinky, Zvíkovský rarášek
2000 – Paní Marjánka, matka pluku a pohádka Čert a švec
2001 – Naši furianti a pohádka o ševci Ondrovi a komtesce Julince
2002 – pohádka Lotrando a Zubejda
2003 – Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka a pohádka Byl jednou jeden drak
2004 – Divá Bára a pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda
2005 – Pilátova žena (hráno dodnes) a pohádka Kašpárek a loupežníci
2006 – Tulák a pohádka Vyměněná princezna
2007 – Zkrocení zlé ženy a pohádka O ševci Ondrovi a komtesce Julince
2008 – Mam’zelle Nitouche a pohádka Ženich pro čertici
2009 – Vážně, ale převážně nevážně (komponované pásmo Z dávných časů – co dokážou Štramberáci – k 650. výročí povýšení na město) a pohádka Kašpárkovy čertoviny
2010 – Divotvorný hrnec a pohádka Čert a Káča
2011 – Perly panny Serafinky,Lysistrata aneb kdyby všechny holky světa a pohádka Byl jednou jeden drak
2012 – Noc pátá,  Strakatá komedie a pohádka Tři zlaté zuby děda Vševěda
2013 – W. Shakespeare: Večer Tříkrálový a pohádka Jak kašpárek učil čerty zpívat
2014 –  Masopustním průvodu maškar Štramberkem, Ladislav Stroupežnický: Naši Furianti, William Shakespeare: Romeo a Julie, účast na 69. MFF Strážnice v pořadu Za nebeskou bránou II. a pohádka Švec a Čert
2015 (zatím): Účast na Masopustním průvodu maškar Štramberkem, J. K. Tyl – Fidlovačka a pohádka Vyměněná princezna

– od roku 1995 každoročně organizujeme Živý betlém

Od roku 1990 je hlavním režisérem pan Josef Marek. Vsoučasnosti má spolek čtyři sekce, které jsou však velice úzce provázané a velmi často spolu spolupracují -„dospěláckou“, která je pod vedením pana Josefa Marka,„dětskou a studentskou“, které jsou podvedenímpaní Valerie Malíkové, a „taneční“, která je pod vedením paní Dagmar Jurákové.

Josef Marek
režisér a vedoucí Divadla Pod Věží

Komentáře jsou vypnuty.